Algoritmy pro život (Christian)

Knihu, která má svou jasnou přidanou hodnotu ve své odbornosti soustředěně čtu a během toho zvýrazňuji pro mě zásadní pasáže. Po dočtení knihy si k ní sednu znovu a všechny zvýrazněné části si přepíšu do poznámkového bloku a průběžně se k nim jednoduše vracím.

Toto je můj výběr z knihy o využití matematických algoritmů v reálném světě.

Nezvažujte vždy všechny své možnosti. Nevolte vždy nezbytně výsledek, který se vám jeví nejlepší. Příležitostně udělejte nepořádek. Cestujte nalehko. Nechte věci uležet. Důvěřujte svým instinktům a nepřemýšlejte moc dlouho. Uklidněte se. Hoďte si mincí. Odpouštějte, ale nezapomínejte. Sami sobě buďte věrní.

Pravidlo 37%: zhlédněte prvních 37% uchazeček, žádnou z nich nevyberte a pak buďte připraveni rozhodnout se pro jakoukoliv další, která bude lepší než všechny dosavadní.

Našel jsem takový rámec, díky kterému bylo rozhodnutí neuvěřitelně snadné. Nazval jsem ho “rámec pro minimalizaci výčitek”. Chtěl jsem si představit sám sebe v 80 letech a říct si: “Dobře, teď se ohlížím za svým životem. Chci minimalizovat počet výčitek, co mě trápí.” Vědel jsem, že v 80 nebudu litovat rozhodnutí, že jsem se pokusil pustit do podnikání. Věděl jsem, že kdybych neuspěl, ničeho bych nelitoval, ale vyčítal bych si, kdybych se vůbec nepokusil.

Na základě rad vyplývajících z těchto algoritmů byste měli nadšeně poznávat nové lidi a zkoušet nové věci – předpokládat o nich to nejlepší, pokud nemáte k dispozici důkazy o opaku. Z dlouhodobého hlediska představuje optimismus nejlepší prevenci proti výčitkám.

Informatika dokazuje, že rizika nepořádku a rizika pořádku jsou kvantifikovatelná a jejich náklady se dají měřit pomocí stejné měny – času. Neseřazení čehokoli může být vnímáno jako akt prokrastinace, kdy všechno necháváme na své budoucí já, které bude muset splatit úroky za to, co jsme nechtěli zaplatit hned. Celý příběh je však subtilnější. Nepořádek je občas víc než jen snadná volba. Občas jde o optimální volbu.

Schéma každý s každým (Round-Robin), při kterém každý z n týmů nakonec hraje se všemi ostatními n-1 týmy. Přestože jde pravděpodobně o jeden z nejdůkladnějších systémů, zároveň je i jedním z nejpracnějších. 

Klíč k dobré lidské paměti je tedy stejný jako klíč k dobré mezipaměti počítače – předpovídání položek, jež s největší pravděpodobností budeme chtít v budoucnu. 

Minimalizace součtu vážených časů dokončení (to znamená délka každého úkolu krát jeho váha) znamená minimalizace celkové tísně při celém postupu skrz harmonogram. Optimální strategií k zajištění tohoto cíle je jednoduše upravený algoritmus nejkratšího času zpracování – podělte váhu každého úkolu dobou potřebnou k jeho dokončení a potom pracujte v pořadí od nejvyšší výsledné důležitosti na jednotku času (můžeme ji nazvat “hustotou”) k té nejnižší. Upřednostňovat dvakrát delší úkol pouze v případě, že je dvakrát důležitější.

Nejlepší doba na zasazení stromu je před dvaceti lety. Další nejlepší doba je teď. 

Ukazuje se však, že i když nevíte, kdy úkoly započnou, nejbližší termín splnění a nejkratší doba zpracování stále představují optimální strategie zaručující (v průměru) nejlepší možný výsledek navzdory nejistotě. 

Velmi dobrým kandidátem na nejlepší univerzální plánovací strategii navzdory nejistotě je ve skutečnosti vážená verze nejkratší doby zpracování. 

Ve skutečnosti je to tak, že pro jakékoli vytažení w vítězných lístků z n pokusů je jednoduše počet výher plus jedna děleno počtem pokusů plus dva: (w+1)/(n+2). Toto neuvěřitelně jednoduché schéma pro odhad pravděpodobností je známé jako Laplaceův zákon.

Při rozložení podle mocninného zákona platí, že čím déle už něco probíhá, tím delší další průběh můžeme očekávat. Při normálním rozložení jsou události překvapivé, když k nim dojde brzy – protože jsme čekali, že dosáhnou průměru. A v případě Erlangova rozložení nejsou události z principu o nic méně či více překvapivé bez ohledu na to, kdy k nim dojde.

Seznam pro a proti byl už v Darwinově době časem prověřený algoritmus. Rozdělte list papíru na poloviny čárou do dvou sloupců, nad jeden vepište Pro a nad druhý Proti. Když je mám nakonec všechny pohromadě před sebou, snažím se odhadnout váhu každého z nich a kde najdu dvojici (jeden na každé straně), oba je vyškrtnu: pokud shledám důvod pro, jenž odpovídá součtu dvou důvodů proti, vyškrtnu všechny tři položky. Tímto způsobem nakonec naleznu centrum rovnováhy.

Studie heuristik dokazuje, že méně informací, výpočtů a času může ve skutečnosti přesnost zvyšovat. Méně je více.

Když něco začneme navrhovat, nečrtáme své nápady propiskou, ale velkým tučným fixem. Proč? Propisky mají příliš tenký hrot. Pracují ve velice vysokém rozlišení. Přimějí vás dělat si starosti o věci, o které byste se zatím starat neměli. Větší nadhled je na začátku to jediné, o co byste se měli zajímat.

Dokázali, že nenápadná “m-hm”, “jo”, “hmm” a “aha” patrná při našem proslovu plní významné a přesně určené role při regulaci toku informací od mluvčího k posluchači – a to jak jeho objem, tak podrobnost.

Přístup “sobeckého směrování” nese cenu anarchie odpovídající pouhým 4/3. To znamená, že bezplatné řešení a svoboda pro všechny je jen o 33% horší než dokonalé řízení směrem odshora dolů. Dobrá zpráva je, že nedostatek centralizovaného řízení vaši dopravu zhoršuje nanejvýš o 33%. Na druhé straně, jestliže doufáte, že nám zesíťovaná, samořídící autonomní vozidla přinesou dopravní utopii budoucnosti, možná vás zklame, když se dozvíte, že dnešní sobečtí nezkoordinovaní řidiči jsou už poměrně blízko optimálnímu řešení. 

Nízka cena anarchie znamená, že systém je tak či onak sám o sobě stejně tak dobrý, jako by byl, kdyby ho někdo důkladně řídil. Vysoká cena anarchie oproti tomu znamená, že všechno zpravidla dopadne dobře, pokud vše důkladně koordinujeme – ale bez určitého typu zásahu si zahráváme s pohromou.

Vickreyova aukce – je tajná a “obálková”. To znamená, že každý z účastníků jednoduše napíše tajně jedno číslo a zvítězí nejvyšší nabídka. Při Vickreyově aukci však vítěz nakonec nezaplatí částku, kterou nabídl, ale druhou nejvyšší částku. To znamená, že pokud nabídnete 25 dolarů a já nabídnu 10 dolarů, zvítězíte a získáte položku za cenu, kterou jsem navrhl já, a zaplatíte jen 10 dolarů. Účastníci jsou vybízeni k tomu, aby postupovali čestně. Ve skutečnosti není lepší strategie než jednoudše nabídnout svou “skutečnou hodnotu” za položku.

Schůzka s vědcem se uskutečnila s větší pravděpodobností, když jsme o ni zažádali například “příští úterý mezi 13.00 a 14.00”, než “jak se vám to bude příští týden hodit”. Lidé v průměru darují více peněz na záchranu jednoho tučňáka než na záchranu osmi tisíc tučňáků.  

Zvete-li někoho na oběd nebo plánujete schůzku, je výhodné začít nabídnutím jednoho nebo dvou konkrétních návrhů, které daná osoba může přijmout či odmítnout.

Knihu lze koupit např. na Martinus.cz